Ve stravě zemědělských a domácích zvířat se v poslední době široce používaly různé doplňkové látky k doplnění chybějících živin. Patří mezi ně minerální (makro- a mikroprvky), bílkovinné a tukové přísady, vitamíny, biostimulanty, komplexní přírodní sloučeniny (sapropel, rašelina, humáty), syntetické produkty (enzymy, hormony, antibiotika, adaptogeny, antioxidanty). Hledání nových způsobů, jak zlepšit zdraví a produktivitu hospodářských zvířat pomocí přísad do krmiv s vysokými požadavky na ekologii masa a mléčných výrobků, přirozeně vedlo ke zvýšení objemu výzkumu používání alkalických solí přírodních huminových kyselin v chovu zvířat, které mají také imunomodulační vlastnosti. Jejich vysoká bezpečnost pro životní prostředí a jedinečná schopnost zlepšit metabolické procesy a zvýšit energii buněk se velmi pozitivně projevuje u živých organismů.

Huminové přípravky jsou pro zvířata a lidi velmi přínosné, nemají alergenní, anafylaktogenní, teratogenní, embryotoxické a karcinogenní vlastnosti, pokud se používají v doporučených dávkách. To umožňuje vytvářet na jejich základě ekologické přírodní přísady do krmiv a veterinární přípravky pro drůbež, hospodářská zvířata, ryby a domácí zvířata.

Huminové kyseliny tvoří většinu huminových látek, s nimiž se v přírodě neustále setkáváme: v půdě, rašelině, hnědém uhlí a v samotných rostlinách. Nacházejí se v mikro dávkách v některých potravinách - pražená káva, černý čaj, krusta z chleba nebo smažené maso.

Už v dávných dobách se huminové rašelinové koupele používaly v medicíně a ve veterinární medicíně se čerstvá rašelina používala jako antiseptikum a adsorpční podestýlka pro selata. Vědecká aplikace přípravků huminových kyselin začala v medicíně a veterinární medicíně od roku 1967.

Jejich výhody oproti konvenčním lékům se objevily velmi rychle. Díky svým adstringentním, antiresorpčním, protizánětlivým, antibakteriálním a antivirovým účinkům jsou přípravky huminové kyseliny zvláště vhodné k léčbě onemocnění trávicího systému a metabolických poruch kontrolovaných imunitou střev. Přípravky huminových kyselin se obecně neabsorbují do těla, ale projevují svůj terapeutický účinek v lumen gastrointestinálního traktu a střevní stěny. Absence reziduí huminových kyselin v živočišných produktech byla opakovaně prokázána nejmodernějšími metodami (například značením radioizotopy).

Huminové kyseliny se do krmiva jednoduše přimíchají, jsou velmi dobře snášeny a nemají žádné vedlejší účinky.

Huminová kyselina je velký, dlouhý řetězec molekul, které lze izolovat jako humát z uhlí nebo půdy. Jeho integrální složkou je kyselina fulvová, jejíž vlastnosti jsou někdy zvažovány samostatně. Komplex huminových a fulvokyselin je mimořádně účinná kombinace pro léčení těla. Je vysoce biologicky dostupný. Jeho složení obsahuje celou řadu minerálů, aminokyselin a stopových prvků. Patří mezi ně přírodní polysacharidy, peptidy, až 20 aminokyselin, vitamíny, minerály, steroly, hormony, mastné kyseliny, polyfenoly a ketony s podskupinami včetně flavonoidů, flavonů, flavinů, katechinů, taninů, chinonů, isoflavonů, tokoferolů a dalších. Celkem existuje asi 70 užitečných komponent. Taková bohatá polymorfní struktura určuje řadu pozitivních biologických účinků huminových kyselin.

Potažení střevní sliznice kyselinou huminovou může snížit nebo úplně zabránit absorpci toxických metabolitů po infekci, nevyváženým krmivem nebo při přechodu z jednoho krmiva na druhé.

Příznivým účinkem je snížení patologických impulsů z periferních nervových zakončení střeva a obnovení normální peristaltiky a tonusu.

U zvířat vystavených stresu je dokonale obnovena imunita střev.

Huminové kyseliny stimulují obranyschopnost těla a zvyšují fagocytózu. Induktivní působení fenolických skupin huminových kyselin, které je odpovědné za imunologické účinky, je základem úspěšné léčby takzvaných „faktorových nemocí“ mladých zvířat.

Ve veterinární medicíně se dnes antibiotika stále používají hlavně k ničení patogenní flóry nebo k omezení jejích účinků.

Bioregulační opatření se používají pouze pro podporu. Toto je druhý způsob, jak ovlivnit patogenní mikroflóru, což jí umožňuje kvantitativně ji přemístit ve prospěch hlavní fyziologické střevní mikroflóry. Za tímto účelem cíleně osídlete trávicí trakt antagonistickými živými mikroorganismy, probiotiky a prebiotiky.

Existuje však třetí způsob, který používá podpůrné látky (kyseliny, enzymy, adstringenty), které neutralizují patogenní mikroflóru, zatímco potlačují zánět a blokují místa adheze patogenních patogenů ve střevní sliznici. Těchto pozitivních účinků lze dosáhnout použitím huminových kyselin.

Schopnost vytvořit film a přilnout k epitelu žaludeční a střevní sliznice, zejména k nízkomolekulárním částem huminových kyselin, je hlavním předpokladem pro jejich ochranný účinek a účinek potlačující zánět.

Na rozdíl od známých adsorbentů (aktivní uhlí nebo určité silikáty a jílové minerály), které leží na sliznici jako kompaktní konglomeráty, huminové kyseliny proklouzávají mezi klky intestinálního epitelu a dokonce pronikají mezi epitelové buňky. Chrání tyto citlivé tkáně, které například při virové infekci mohou snadno nekrotizovat. Mezi původci infekce, jejich toxiny a epitelem sliznice je film nejjemnějších částic huminové kyseliny, který chrání zanícenou tkáň epitelu a komplex lymfatických žláz. Pokud jsou střevní klky již zničeny, huminové kyseliny pronikají do subepiteliální tkáně a přispívají k jejich zotavení.

Huminové kyseliny vážou patogenní E. coli o 94%, endotoxiny o 82%. Bakterie a toxiny vázané na huminové kyseliny jsou přirozeně vylučovány. Toxicko-depresivní účinky huminových kyselin při akutní i chronické intoxikaci lze vysvětlit také jejich dobrými adsorpčními vlastnostmi.

Bylo také prokázáno, že je adsorpční na těžké kovy, dusičnany, dusitany, fluoridy, organofosfáty, organochlor a sektidy, karbaryl a warfarin. Protože adsorpce huminových kyselin zahrnuje spolu s fyzikálními také chemické reakce, například tvorbu komplimentů a iontovou výměnu, ve srovnání s čistě fyzikálními adsorbenty je intenzivnější a dynamičtější (chemisorpce).

Vzhledem k tomu, že huminové kyseliny s vysokou molekulovou hmotností jsou téměř úplně uloženy v zažívacím traktu a dostávají se do tenkého střeva, dochází k antiresorpčním a adsorpčním účinkům tam, kde jsou potřeba - v zažívacím traktu. Primární kationtové oxidy dusíku (proteinové toxiny, toxické látky) jsou fixovány, jejich absorpce je znatelně snížena nebo úplně zastavena, jejich odchod s výkaly je zrychlen. Protože adsorpce huminovými kyselinami zahrnuje nejen fyzikální a chemické interakce, ale také tvorbu komplexů a iontovou výměnu, probíhá ve srovnání s běžnými fyzikálními adsorbenty intenzivněji a dynamičtěji.

Protizánětlivé vlastnosti huminových kyselin jsou založeny na flavonoidních strukturních prvcích, které obsahují. Protizánětlivá aktivita byla experimentálně prokázána pomocí testu na embryu slepičího vajíčka a otoku plodu potkana. Huminové kyseliny prostřednictvím nezávislých receptorů ve střevní stěně (Peyerovy náplasti) stimulují imunitní systém těla k ochraně před cizími vlivy. Studie prokázaly zjevné zvýšení aktivity fagocytů. Aktivovaný metabolismus a posílení imunitního systému vedou k významnému zvýšení míry přežití mladých zvířat. Také kůže a srst zvířat mají zdravější vzhled.

Huminové kyseliny mají účinek na patogenní mikroflóru ve formě přímého účinku na bakteriální buňky a jejich metabolismus (potlačení syntézy kyseliny listové). Druhý antibakteriální účinek huminových kyselin je založen na vnitřní vazbě proteinových frakcí s vysokou molekulovou hmotností - bakteriálních toxinů.

Studie ukazují, že v různých testovacích systémech jsou huminové kyseliny vysoce účinné při inhibici mnoha virů. Antivirový účinek huminových kyselin je výraznější než antibakteriální, protože jejich imunomodulační účinek na hostitelský organismus je také přidán k biologickému prostředí.

Zvláště výrazné ve vztahu k candida albicans nalezené v gastrointestinálním traktu savců a lidí

Pod vlivem huminových kyselin se vytváří zdravý intestinální epitel a stabilizuje se střevní flóra. Tímto způsobem je možné lepší využití krmných látek. V dlouhodobém experimentu trvajícím déle než 120 dní s profylaktickým podáváním huminových kyselin telatům a mladým zvířatům bylo dosaženo přírůstků mezi 4 a 10% ve srovnání s kontrolními skupinami.

Také v terapeutických zkušenostech s významnou zdravotní zátěží byl zjištěn pozitivní vývoj tělesné hmotnosti u telat při dlouhodobém podávání huminových kyselin. Pod vlivem huminových kyselin zůstává výživná kaše v zažívacím traktu déle, aniž by způsobovala zácpu. Snižuje se tvorba plynu ve střevech. Je zlepšeno trávení a resorpce základních složek potravy. Podíl nestrávené potravy klesá, brání se procesům rozpadu a fermentace ve střevech, zvířata objektivně vykazují dobrý celkový zdravotní stav.

Důležitým předpokladem pro široké použití huminových kyselin jako nedílné součásti veterinárních léčiv a doplňků stravy a krmiv je skutečnost, že nebyla stanovena akutní toxicita pro teplokrevná zvířata po perorálním podání.

Při dlouhodobém perorálním užívání nebyly zjištěny žádné vedlejší účinky, alergie nebo jevy rezistence.

Díky své chemické struktuře nejsou huminové kyseliny ani teratogenní, ani mutagenní. Rovněž nemají prokázané karcinogenní a embryotoxické vlastnosti.

Interakce s některými léčivými látkami je možná díky adsorpčním vlastnostem huminových kyselin. V zásadě je tato akce zaměřena na látky škodlivé pro tělo (toxiny bílkovin a toxické zbytky, viry i těžké kovy), je však nutné vzít v úvahu možnost inaktivace kombinované partnerské látky. I když se huminové látky úspěšně používají jako nosiče pro antibiotika, k převažujícímu působení antibiotik v gastrointestinálním traktu (například tetracykliny).

Na rozdíl od cíleného užívání antibiotik a chemoterapeutických léků se při léčbě huminovými kyselinami výsledky dostavují až po 24–72 hodinách, pokud jde o viditelné příznaky, jako je chuť k jídlu nebo konzistence stolice. Jedná se však pouze o viditelné zpomalení, protože terapeutický účinek huminových kyselin začíná potlačením zánětu a odstraněním edému sliznice a současným vstřebáváním toxinů a metabolických produktů. Samotné patogenní mikroorganismy, na rozdíl například od šokové terapie antibiotiky, nejsou usmrceny okamžitě, ale jsou postupně odstraňovány, což se ukazuje jako příznivější. Tělo nepřetéká absorbovanými toxiny bakterií. Naopak je stimulován k tvorbě protilátek proti těmto patogenním mikroorganismům, a tím jsou trénovány obranné systémy těla.

V přírodních podmínkách huminové kyseliny vznikají v půdě během takzvaného zvlhčování z různých organických surovin. Huminové látky přítomné dnes pocházejí z třetihor a jsou tedy staré asi 70 milionů let. Huminové látky nacházíme kromě půdy také v lignitech, rašelinách a ložiscích hnědého uhlí.

V biologickém oběhu přírodních látek tvoří huminové látky spolu s rostlinným chlorofylem a živočišným heminem třetí článek. Přímé spojení těchto biosložek se provádí oxidačními procesy mezi chlorofylem a heminy, jakož i procesy zvlhčování z heminu na půdní huminové látky a odtud zpět asimilačními procesy do struktury chlorofylu.

Huminové látky se tak jeví jako přírodní biofaktory, jejichž bioaktivní centra jsou huminové kyseliny.

Existují polyiontové struktury, například s esterovými skupinami karboxylové kyseliny, fenolickými skupinami hydroxylové, karbonylové a karboxylové. Existují také zbytky amino a sulfhydrylu, stejně jako chinoidní a flavonoidové struktury. Zejména huminové kyseliny pocházející z rostlinných produktů, například huminové kyseliny z Leonarditu, mají navíc flavonové struktury (včetně fisetinu, quracetinu, flavonů, xanthinů).

Huminové kyseliny urychlují metabolické, redoxní procesy, zlepšují výměnu plynů ve tkáních, zvyšují rychlost oxidace volných radikálů. Aktivně váže volné radikály.

Kromě působení enzymů pomáhá rozkládat částice potravy v gastrointestinálním traktu. HA inhibuje růst patogenních bakterií v gastrointestinálním traktu, zlepšuje trávení bílkovin a asimilaci vápníku, stopových prvků, živin. Vytvářejí film na sliznici gastrointestinálního traktu, který chrání tělo před infekcemi a toxiny.

Na rozdíl od běžně známých adsorbentů (aktivní uhlí nebo určité silikáty a jílové minerály), které leží na sliznici v kompaktních konglomerátech, HA volně proklouzává mezi klky intestinálního epitelu a proniká mezi epitelové buňky, kde chrání tyto citlivé tkáně před poškozením viry .

Současně se mezi původci infekce, jejich toxiny a epitelem sliznice vytváří film nejjemnějších částic huminové kyseliny, který chrání zanícenou epiteliální tkáň a komplex lymfatických žláz. Pokud jsou střevní klky již zničeny, huminové kyseliny pronikají do subepiteliální tkáně a přispívají k jejich zotavení.

Protože adsorpce huminovými kyselinami zahrnuje nejen fyzikální, ale také chemické interakce, tvorbu komplexů a iontovou výměnu, probíhá ve srovnání s běžnými fyzikálními adsorbenty intenzivněji a dynamičtěji. Výsledkem je, že huminové kyseliny můžou významně snížit výskyt průjmů a dalších zažívacích poruch a také pomáhá vyhnout se nadměrné ztrátě střevní vody během průjmu.

Země s rozvinutým farmaceutickým průmyslem dnes zásadně nerozlišují mezi veterinárními léky a přípravky alternativní medicíny, pokud jde o požadavky jak na kvalitu samotných léčiv, tak na kvalitu jejich výroby.  Charakterizující stav věcí při používání huminové kyseliny ve veterinární medicíně lze zaznamenat o něco větší pokrok v této oblasti ve srovnání s alternativní medicínou. I když obecný trend, který jsme zaznamenali dříve, zůstává: většina přípravku používaných dnes patří do kategorie doplňkových látek v krmivech a jen malá část - k lekám.

Pokud mluvíme o oblastech použití huminových kyselin ve veterinární medicíně, pak přímo souvisejí s účinky zjištěnými v experimentálních pracích in vitro a in vivo, které na pozadí extrémně nízké toxicity prokazují schopnost:

• sorb xenobiotika a antigeny,
• interagují s těžkými kovy a radikály (Klocking R.; 1992),
• reguluje procesy oxidace a peroxidace lipidů (LPO), působí jako anti- nebo prooxidanty,
• cytoprotekce, zejména hepatoprotekce,
• imunokorekce, zejména indukce interferonů,
• aktivace krvetvorby,
• estrogenová indukce (Yamada E., et al; 1998)
• atd.

Obtíže vznikající při způsobu výroby huminových přípravků a jejich aktivním zavádění do veterinární praxe jsou stejné jako v medicíně - standardizace huminové kyseliny přírodního původu, požadovaná pro registraci léčivých přípravků. Proto je hlavní formou použití huminové kyseliny ve veterinární medicíně doplňková látka, pro kterou jsou přirozeně nižší standardní požadavky.

V praxi veterinárního lékařství se přírodní huminové kyseliny a jejich různé modifikace (hlavně sodík, draslík, amonium) a kombinované přípravky používají v následujících hlavních oblastech:

1. jako účinné enterosorbenty pro odstraňování toxinů mikrobiálního, houbového původu, chemických jedů, solí těžkých kovů, radiotoxinů z těla;
2. stimulovat produktivitu zvířat a působit jako prostředek ke zlepšení účinnosti trávení;
3. jako imunomodulátory;
4. jako přípravky s protinádorovým, antimikrobiálním, hojením ran a dalšími účinky. Nakonec se ukázalo, že huminové kyseliny jsou schopny zvýšit odolnost těla vůči nepříznivým účinkům a usnadnit přizpůsobení se měnícím se podmínkám prostředí.

Farmakotoxikologické studie využívající moderní metody dokazují absolutní bezpečnost huminových kyselin pro zvířata, lidi a životní prostředí. Byl prokázán jejich pozitivní terapeutický účinek na téměř všechny druhy zvířat, jejich zavedení do těla zvířat a drůbeže vede k aktivaci jejich vitality, rychlé adaptaci na měnící se podmínky prostředí, zrychlení fermentace krmiva v důsledku vývoje prospěšné mikroflóry gastrointestinálního traktu, má stimulující a imunomodulační účinek.